7. ledna 2017
Články
Když před deseti lety zavítali králové do zlínského domova pro seniory, a to i na oddělení ležících pacientů, byli i tací, kteří nad touto poutí kroutili hlavou. Králové to naštěstí ani jeden rok nevzdali. Díky tomu jsou pravidelně obohacováni o silná, hluboká, veselá, ale i ta méně usměvavá setkání, na která se nedá zapomenout. Ti méně otevření jen mohou litovat, že ve svém životě nic takového nezažili. Jiní si zase díky vyprávění králů uvědomí, jak krásné je otevřít nejen oči, ale i srdce.
Tak jako, když už králové vyšlápli nějaký schod a zamířili ke dveřím bytů v domově, potkali na chodbě sedící obyvatelku: „Chlapci, zajděte tady do toho pokoje. Víte, ona paní je už stará. Devadesát tři roky už má.“ Králové po sobě mrkli: „To víte, že se za paní zastavíme. A můžeme se zeptat, Vám je kolik roků?“ Paní se tak trochu nechápavě na krále otočila a povídá: „Mně? No osmdesát devět!“
Při odchodu králů z pánského pokoje bylo na jejich adresu vysloveno přání hodně šikovných děvčat. Na to však jeden z nich musel zareagovat: „Pane, víte, ona nás tady doprovází moje manželka. Pán se zarazí a povídá: „Aha, tak to nic. Beru zpět.“
S nadšením králové putovali byt od bytu, pokoj od pokoje, s každým navštíveným pronesli slovo, položili si vzájemně třeba i otázku. A na tu, ohledně místa narození, paní odpověděla: „No přece doma. A jestli chcete vědět, kolik mám roků, tak to nevím, Kdo si to má pamatovat. Narodila jsem se 11.dubna 1914. Ale chlapci, přijdete za mnou ještě párkrát, že ano.“
O jednom z posledních setkání v domově s devadesátiletou paní, která ve svém profesním životě šila v divadle kostýmy, jeden z králů říká: „Paní pohlédla na naše královské pláště, které máme zapůjčeny z našeho zlínského divadla a povídá ´Zdenku tyhle kostýmy neznám, ty jsem nešila´. Proč o tom mluvím? Protože moje jméno nebylo během setkání s ní vysloveno. Ale moje maminka pracovala v divadle, tak snad podoba s ní způsobila, že se vzpomínky na dobu minulou u paní nějak propojily …“
Pavla Romaňáková, projektová manažerka
