Charita Zlín

ruka podaná v nesnázích

rodinám, seniorům, osobám v krizi

odborné sociální a dluhové poradenství

seniorům se sníženou soběstačností

centrum denních služeb

 

dospělým osobám

pastorační služba

#procpomahat. Je důležité nejen pomáhat, ale i si nechat pomoci

#procpomahat. Je důležité nejen pomáhat, ale i si nechat pomoci

Je tu doba adventní. Doba očekávání. Doba přípravy na setkávání. Je tu čas, kdy se lidská srdce více otevírají. Čas, kdy lidé více myslí na druhé. Čas, kdy si mnozí kladou méně časté existenční otázky. A byť jde o období radostné, není neobvyklým pocit osamělosti. 

#procpomahat "Je to normální, ať už pomoc dáváme či přijímáme," říká Alice Maráková

S Alicí Marákovou, zdravotní sestrou Charitní ošetřovatelské a hospicové péče si povídala Pavla Romaňáková  

Paní Alice, jak se cítíte?

Děkuji za zájem o mou osobu, v tuto dobu docela dobře. Letos jsem se totiž rozhodla, že advent neprožiji ve stresu a chaosu. Vzala jsem si týden dovolené, vygruntovala, nakoupila nějaké dárky a hlavně si psychicky odpočala.

A jak jste se cítila prvního ledna 1997, kdy jste prvně otevřela dveře zlínské Charity?

Když jsem před třicet jedním rokem nastupovala, tak to bylo s velkými obavami. Neměla jsem vůbec představu o této práci.

Dá se říci, co bylo hlavním impulzem pro změnu profesní dráhy, a vy si řekla: „Bude ze mne chariťačka“?

Změna byla vynucená. Přišla jsem o práci z důvodu plošného rušení jeslí. Jsem původem dětská sestra.

A že jsem zamířila právě do Charity Zlín? Možná jsme to brala jako výzvu. Tehdejší  ředitel, Ing. Vojtěch Hrubý, mi dal podmínku, že pokud mne přijme, musím si udělat řidičák. V charitě bylo tenkrát sice jen jedno auto pro službu pečovatelskou i ošetřovatelskou, ale měl vizi, že jednou budou mít všichni pracovníci služební vozy. Za to nakopnutí na něj ráda a s úctou vzpomínám.

Dvacet jeden rok. To je obdivuhodné. Ohlédnete se, prosím, na chvíli zpět?

Charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba byla jedním střediskem. Bylo nás celkem deset. Pět zdravotních sester a pět pečovatelek. Musely jsme se zastupovat, a tak jsem někdy vydávala i stravu v jídelně, mandlovala a prala prádlo, nakupovala, uklízela.

K pacientům do okolních vesnic jsme jezdily autobusovými linkami a hodně chodily pěšky, po městě jsme využívaly hromadnou dopravu. Maximum jsme zvládly za den 6 pacientů, pracovaly jsme jen od pondělí do pátku na ranní směnu. Byla to taková pionýrská léta.

Krásně se to poslouchá. Ale přece jen. Našlo by se něco, co Vás netěšilo?

Práce mi nikdy problém nedělala, ale na co jsem si nemohla zvyknout, byl nepořádek a špína v některých domácnostech. Netušila jsem vůbec, že tak někteří lidé mohou žít. Nezvykla jsem si na to doteď, ale časem se člověk obrní. Byl to jeden z impulzů, proč jsem zpočátku chtěla z charity odejít. No zvykala jsem si dlouho, asi půl roku. A vidíte, jsem tu doteď.

To je krásné, za to je potřeba poděkovat. Když jsme více u toho ohlížení zpět, co pacienti …

Ráda na ně vzpomínám. Třeba na imobilní, starší paní, bezdětnou vdovu, která špatně viděla. Žila sama v půldomku na Lesní čtvrti. Docházela jsem k ní denně v poledne. V domě byla zima, topilo se jen v pokoji, kde pacientka ležela. Ani teplá voda jí netekla. Paní byla velmi pokorná a vděčná.

Návštěva probíhala, jak se říká, jako přes kopírák. Odemknout, vletět do kuchyně, postavit si dva velké hrnce na sporák, zaklepat na pokoj pacientky, pozdravit, otevřít okno, odnést a uklidit nepořádek na stole i zemi, vynést mísu. Zavřít okno, paní umýt, ohřát jí jídlo. Ošetřit ji, podat léky. Připravit na stůl stravu na celý den. Vytřít podlahu. Před odchodem jí přesně osvětlit, co kde má a nechat ji na to sáhnout, protože téměř neviděla. A v průběhu návštěvy si s ní povídat. Dodnes nechápu, jak to sama celý den a noc zvládla. O víkendech se o ni staral bratr s manželkou, dojížděli za ní z Olomouce.

Vybavuji si samozřejmě i další pacienty. A těch za ty roky bylo. Na některé mám doma vzpomínku hmatatelnou, nebo spíše voňavou. Mám ráda kytky, tak při obdivování jsem občas dostala ibišek, begonku, sukulent.

A změnili se, paní Alice, za ta léta ti, které ošetřujete? Jsou jiní?

Mám pocit, že dříve jsme měly na pacienty více času a oni byli vděčnější. Sleduji, že jsou teď často nevrlí, nabručení, v psychické nepohodě, často i slovně agresivní, děti na ně nemají čas, všichni se někam ženou. I přesto se snažím získávat od pacientů životní zkušenosti, ráda si poslechnu jejich náhled na svět a dnešní dobu, často zavzpomínáme na dobu jejich mládí, často se i zasmějeme.

A je nostalgické, když se po letech do některých bytů vracíme. Občas se totiž staráme o děti našich prvních pacientů. Už také zestárli.

A co podmínky pro terénní práci zdravotních sester …

Pracovní podmínky se na charitě hodně změnily. Dnes zdravotní sestry dělají jen odbornou práci, konečně od letoška máme novou šatnu, máme pracovní oděvy, k pacientům dojíždíme auty.

Práce mně těší, baví mne pomáhat našim pacientům. O to víc, když vidím dobré výsledky. Myslím výsledky celého kolektivu. Tím už prošlo za ta léta hodně zdravotních sester, ale můžu říct, že kolektiv jsme dobrý. Vždycky jsme jej dobrý měly a máme.

Je doba adventní, konec roku je za dveřmi, a tak se vyslovují přání …

Co popřát? Obligátní štěstí, zdraví, pohodu, boží požehnání. A měla bych ještě jedno nesplnitelné přání. Chtěla bych, aby se lidem vrátil selský rozum, protože ten se lidem v poslední době jaksi vytratil.

Zamyslete se, prosím, #procpomahat. Není lepší si říci: „Kašli na pomoc"?

Proč pomáhat? Protože je to normální, ať už pomoc přijímáme nebo dáváme. Když se narodíme, pomáhají nám zdravotníci na svět. Pak nám pomáhají rodiče, protože jako mimina jsme bezmocní. Jakmile povyrosteme a začneme chápat, rodiče nás učí pomáhat. A tady záleží na nás všech, abychom to ty děti naučili. Nejen pomáhat rodičům, ale i potřebným, nemocným, slabším, méně úspěšným, sociálně slabým … Jakmile dospějeme, možná si zvolíme pomáhající profesi J . Není v tom žádný byznys, ale možná máme ´jen´ potřebu pomáhat. Je ale důležité nejen pomáhat, ale i si nechat pomoci. Umět za pomoc poděkovat a pomáhat tak, abychom sebe nezničili jak zdravotně, tak psychicky.

Paní Alice děkuji za Váš čas. Přeji Vám příjemné nejen adventní dny

Tříkrálová sbírka 2019
Podpořte nás
 

Základní údaje

Charita Zlín

Burešov 4886, 760 01 Zlín

 

pracovní dny: 07:30 - 15:30 hodin 

telefon: +420 577 224 050

e-mail: info@zlin.charita.cz

  

  • IČ 44117434
  • evidence MK dne 30.10.1996
  • pod číslem 8/1-02-728/1996
  • bank.spojení ČS, a.s., Zarámí 4463
  • číslo účtu: 1400878319/0800

Charita Zlín zpracovává osobní údaje fyzických osob v souladu s obecným nařízením Evropské unie o ochraně osobních údajů (GDPR), je tedy jejich správcem. Charita Zlín nejmenuje pově-řence pro ochranu osobních údajů.

 
 
 
 

KSSZK