16. prosince 2018
Naši lidé
Je tu doba adventní. Doba očekávání. Doba přípravy na setkávání. Je tu čas, kdy se lidská srdce více otevírají. Čas, kdy lidé více myslí na druhé. Čas, kdy si mnozí kladou méně časté existenční otázky. A byť jde o období radostné, není neobvyklým pocit osamělosti. #procpomahat "Proč? Protože jiná možnost neexistuje," říká paní Jana
... paní Jana Černá, pracovnice přímépéče v Charitním domově pro matky s dětmi v tísni Zlín, která ve zlínské Charitě pracuje od 1.9.1998, v rozhovoru s Pavlou Romaňákovou.
Paní Jano, mohu začít naše povídání dotazem, jak se cítíte?
Cítím se dobře, přestože prožívám docela náročné období. Mám práci v azylovém domě, pomáhám manželovi v rodinné firmě, mám dvě úžasné vnučky, pětiletou Natálku, která je moc ráda u dědy a u babičky o víkendu a o prázdninách a osmiměsíční Valentýnku, která má moc ráda, když ji babička Janička vozí v kočárku. Také se starám o rodiče, kteří potřebují zavézt k lékaři, nakoupit, uklidit, natočit natáčky na hlavu :-), pověsit záclony .. Máme velké hospodářství a letos byla ohromná úroda třešní (na třešňovku), špendlíků (na špendlíkovku), švestek (na povidla na slivovici), jablek (na jablečnou šťávu). Takže jsem se i letos dozvěděla, že den má ´pouze´ 24 hodin a hodina 60 minut.
Když opomenu úrodu, je to ostatní, co prožíváte, srovnatelné s dobou, kdy jste přišla do zlínské Charity?
To asi ne. Synové chodili do školy, rodiče byli mnohem mladší, stejně jako já. A z dnešního pohledu jsem měla mnohem více času.
A Charita Zlín se do Vašeho života připletla ...
Pracovala jsem v jedné soukromé firmě ve Slušovicích. Pak jsem ale dlouhodobě onemocněla a návrat nebyl vhodný. Jednou v neděli jsem se dozvěděla ve Zlíně v kostele, že je vypsán konkurz na vedoucí charitníhho zařízení, tak jsem se přihlásila. A skončila jsem druhá. První místo obsadila naše stávající vedoucí Eva Danielová. A já jsem nastoupila jako instruktorka. To bylo na jaře v roce 1998.
Co Vás za ta léta nejvíce oslovuje. Nebo jinak. Co Vás naplňuje ...
Jsem ráda, když mi občas klienti řeknou, že jsou rádi, když jsem v práci. Jsem ráda, když můžu pobýt s dětmi našich klientů, zvláště pak s těmi maličkými. Jsem ráda, když si můžu s kolegyní dát ´malé kafíčko´ a popovídat si při předání směny. A jsem moc ráda, že se z mých kolegyň staly mé kamarádky.
To jsou kolegyně. A co klienti?
No samozřejmě, že si mnohé pamatuji. Pamatuji si na paní Alici s Aničkou, paní Lenku s Karolínkou, paní Janu s Janou, Filipem a Martinem. Občas je potkávám. A protože jsem na charitním domově dvacet let, potkávám naše bývalé i současné klienty úplně všude. V obchodě, v parku, v divadle, v nemocnici, prakticky všude.
Změnili se? Nemyslím ty, které potkáváte. Ale ty, kteří pobírají sociální službu.
Změnilo se vybavení našich klientů. Dnes mají prakticky všichni mobilní telefony, televize, počítače ... Myslím si, že dnešní klienti jsou náročnější k zajištění svých hmotných potřeb, mají větší očekávání toho, že jim někdo pomůže, aniž by oni sami pro zlepšení své situace něco udělali. Je to zvláštní doba.
Když se zeptám, jak vnímáte podmínky pro práci, bude to také taková smutná odpověď?
Ne, ty jsou stále stejně dobré. A opět jsme u výborného kolektivu, který je prakticky stabilní. Bohu díky.
Advent, Vánoce, nový rok. Snad každý má nějaká přání ...
Co bych si pro sebe pro všechny přála? ZDRAVÍ, ZDRAVÍ A ZASE ZDRAVÍ. Prožívám totiž v posledních letech se svými nejbližšími chvíle, kdy moc moc chybí. A všem z celého srdce přeji hojnost Božího Požehnání. Ať se Vám všem splní Vaše přání, ale nejvíc to, co ani nevíte, že byste si měli přát.
Zamyslete se, prosím, #procpomahat. Není lepší si říci: „Kašli na pomoc"?
Proč? Protože jiná možnost neexistuje. Každý z nás má jistě stejné zkušenosti. Když potkám někoho, kdo potřebuje třeba najít cestu, nebo poradit, či cokoliv zcela jiného, tak to udělám. Pomohu. Protože i já, když potřebuji pomoci a dokážu o ni požádat, vždycky se stane ten zázrak, že mi někdo pomůže.
Paní Jano děkuji za hezkou chvilku s Vámi a přeji Vám i celé rodině zdraví, štěstí, lásku
