25. února 2016 Reference

Veřejná sbírka pomohla Silvii Vrbicové, ženě po těžké nehodě

Pomohla v čase, než se vše zahojí. Pomohla ulehčit jí první kroky do života. Pomohla neztratit veškeré zázemí, které si dosud vlastní prací vybudovala. Pomohla neztratit naději. "Chtěla bych poděkovat všem," říká paní Silvie Vrbicová.

Co se přihodilo Silvii?

Když Silvie na kole rozvážela zakázky do zlínských zubních ordinací, srazil ji, na přechodu pro pěší, vlak. S četnými zraněními hrudníku a břicha a s těžkou zlomeninou pánve byla převezena na ARO, po nutné operaci byla kvůli velkým bolestem a neschopnosti samostatně dýchat udržována v umělém spánku. O týden později byla převezena na JIP, kde byla, kvůli zranění pánve, polohována. I když se její zdravotní stav zlepšoval a Silvie pomalu nabírala životní sílu, zpráva lékařů hovořila o léčbě a rekonvalescenci v řádu měsíců.

V červenci roku 2015 byla zahájena veřejná sbírka

Získávání finančních prostředků pro Silvii Vrbicovou, která se po střetu s vlakem dostala do těžké životní situace. Tyto budou použity na její léčbu a rekonvalescenci, na pokrytí dalších výdajů vzniklých po dobu léčení a na uhrazení základních životních potřeb mladé maminky a jejího syna.

Za krátkou dobu konání sbírky se podařilo získat ve prospěch ženy a jejího syna 120.779,42 Kč. Finanční prostředky byly použity na nákup postele, matrace, potravin, studium syna mladé ženy; v souladu s účelem sbírky, byl uhrazen nájem, jakožto závazná inkasní platba.

Chtěla bych poděkovat všem

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se podíleli na sbírce finančně i těm, kteří věnovali svůj čas a energii na to, aby se mohla tato věc uskutečnit. Stejně tak děkuji všem, kteří mi věnovali byť jen myšlenku a pozitivní energii. V neposlední řadě i lékařům a sestrám v Baťově nemocnici, kteří mě dali dohromady. Moc si toho cením.

Přes všechny černé scénáře, kterými lékaři z Baťovy nemocnice připravovali mé blízké na nejhorší, jsem nyní na dobré cestě se uzdravit a fungovat stejně jako před nehodou. Po dlouhém ležení v posteli bez možnosti pohybu, kvůli zlomeninám, jsem se mohla postupně posadit, postavit a začít se učit znovu chodit. Byl to skvělý pocit postavit se po dvou měsících na své vlastní nohy. Nejdříve za pomocí chodítka, poté s francouzskými holemi.

Teď už jsem se mohla vrátit ke své práci. Sice mě stále delší chůze i sezení na židli bolí, ale věřím tomu, že se naplno vrátím i ke svému koníčku, kterým je orientální tanec.

Ale musím přiznat, že se mi lehce přeházely hodnoty, více si cením lidí, které mám kolem sebe a myslím, že i můj syn přišel na to, že mít mámu není trvalá a automatická věc. Silvie Vrbicová

pgthQMQHWoykQMQJ-fnjEQ4UKWadQNr6JZnkTej_VWOu5f4UN8nm_d96Ku, projektová manažerka