1. července 2020 Články

Boží přikázání nejsou dopravní předpisy

Už ani nevím, kolik je to roků, kdy se v našem městě zavedl jednosměrný provoz v centru města. Mám na mysli úsek cesty, která nyní vede pod Kongresovým centrem až po křižovatku nad kostelem. Když byla tato změna v našem městě teprve krátce, byla u nás na návštěvě Dana se třemi malými dětmi a svojí maminkou, starší dámou, oděnou v kyjovském kroji. V kroji proto, že to byl její standardní oděv. K její generaci a Kyjovu, odkud přijely, tak nějak patřil a doposud patří ...

Byla neděle večer, když jsme se rozloučili, Dana usedla za volant, vedle sebe krojovanou ´stařenku´ a za sebou štěbetající děti. Odjeli od nás z Příluka a mířili přes centrum směr Otrokovice. Jenže řidička si novinky, tedy přikázání směru, nevšimla. Že nesmí pokračovat na křižovatce nad kostelem rovně, zjistila posléze, ovšem ne díky vlastní všímavosti. A tak si to fičela, jak byla zvyklá. Když nám později svůj zážitek popisovala, říkala, že tak hlasitě pískat na píšťalku ještě nikdy nikoho neslyšela a také, že si myslila, že uniformovanému muži vypadnou oči z důlků, když ji v tomto úseku uviděl. U ulice Školní tedy zastavila a čekala, co přijde: „No ženská, vy jste se snad zbláznila,“ křičel na ni přiběhnuvší muž zákona, který, na rozdíl od Dany věděl, co vše se mohlo stát, i když provoz nebyl zdaleka tak hustý, jako dnes. „Ale potom, když uviděl mou mámu v bohatě zdobeném kroji a za mnou ty malé špunty, přece jen se na mě usmál,“ popsala zážitek Dana a své vyprávění dokončila: „Řekl mi, že raději nic neviděl, ukázal mi, kde se rychle otočit a popřál nám šťastnou cestu. Byla jsem tak překvapená jeho reakcí, že jsem mu snad ani nepoděkovala.“

Přeji vám požehnaný čas dovolených s vědomím toho, že jsme Bohem milovaní. +Noela Frolková, pastorační asistentka

Boží přikázání nejsou dopravní předpisy (zdroj: vira.cz, autor Pavel Semela)

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‘Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhé je toto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ (Mk 12,28-31)

Mnoho lidí si představuje Boží přikázání jako dopravní předpisy. U nich se většinou dá jednoduše zkontrolovat, zda jsme je dodrželi, nebo porušili. Rádi si odškrtávají, že se pomodlili ráno a večer, v neděli byli na mši, nikoho nezabili, ani neokradli ... Boha pak vnímají jako policajta, který dodržování předpisů kontroluje a případné překročení pokutuje. Jednoduše zkontrolovatelný seznam předpisů jim pak slouží k získání jistoty, že jim Bůh nemá co vytknout.

Ono to tak ostatně nefunguje ani s těmi dopravními předpisy. Dá se změřit rychlost, zkontrolovat, zda jsme nejeli na červenou nebo v protisměru, jestli neparkuji tam, kde to je zakázané. Hůře už se ověřuje, že jsme věnovali řízení dostatečnou pozornost po celou dobu jízdy nebo přizpůsobili rychlost a styl jízdy stavu vozovky atd.

Ježíš svým největším přikázáním toto chápání úplně boří. Nejde o neosobní předpisy, ale o pozvání k láskyplnému vztahu. Bůh není policajt, ale někdo, kdo nám svou lásku projevil do krajnosti a touží, abychom k němu přilnuli svojí láskou. Ježíšovo shrnutí zákona do citovaného dvojpřikázání lásky přímo znemožňuje jednoduchou kontrolu, že jsme ho splnili. Jak ověřit, že miluji své bližní jako sám sebe? A co teprve Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou? Spíš se dá říct, že s tím nikdy nebudeme hotovi.

K čemu takové přikázání je? Dokud si ponecháme mentalitu toho, kdo se chce před Bohem zaštiťovat svou bezúhonností, tak patrně k ničemu. Ale pro toho, kdo poznal lásku, jakou má Bůh k nám, a chce na ni odpovědět, otevírá toto přikázání novou perspektivu. Ježíšovo přikázání je pozváním k trvalému růstu v lásce k Bohu i k bližním. Nikdy s tím nebudeme hotovi, a to je dobře.