O Boží požehnání prosíme pro ty, kteří se potkávají v odborném poradenství. Prosíme na přímluvu patrona, svatého Františka z Assisi, jehož památka je každoročně připomínána 4. října, aby zde uživatelé při řešení své životní situace nalézali správný směr.

Dopis, kterého se už nebál. Cesta ke změně může začít tady

Muž na druhém konci telefonu působil netrpělivě. Problémy, které dlouhé měsíce odkládal, chtěl vyřešit během několika minut. Možná právě proto zněl nevrle. Osobní setkání ale nahradit nešlo. O týden později stál Petr ve dveřích poradny. Z batohu vyndal hromádku neotevřených obálek a úředních dopisů, které dlouhou dobu odkládal stranou.

Že má dluhy moc dobře věděl. Během návštěvy, když se začal pomalu otevírat také přiznal, že ho hodně mrzí, že nedokáže být oporou svým dvěma studujícím dětem. A když přišla řeč na jeho domov, úplně ho to sebralo. Bydlel totiž u mámy, kterou čekala velmi náročná operace. Po hodině v ambulanci přiznal: „Už teď vidím, že jsem udělal dobře, když jsem vás oslovil. Škoda, že jsem tu odvahu nenašel dřív.“

Jeho situace opravdu nepatřila k těm tak zvaně učebnicovým. V průběhu dalších konzultací se podařilo zmapovat jeho celkovou dluhovou situaci a společně nastavit postup jednotlivých kroků. Na prvním místě byly jeho dluhy. Postupně shromáždil potřebné dokumenty, zajistil podklady od zaměstnavatele a začal otevřeněji komunikovat se svou rodinou o své situaci. To vše Petr za podpory sociálních pracovnic zvládnul. Když po několika týdnech Petr obdržel obálku od soudu, už neměl strach ji otevřít. Poprvé po dlouhé době se usmál. Oddlužení bylo povoleno. 

Když se po necelém roce znovu zastavil v poradně, měl téměř samé dobré zprávy. K řešené finanční situaci přibylo pomalé urovnávání vztahu s dětmi, i když jak sám řekl: „Vše je velmi křehké.“ Jediné, s čím si úplně nevěděl rady, byla máma, která se vrátí po operaci a lázní domů a jej čeká péče o ni, což si úplně neumí představit. Tentokrát odcházel z poradny nejen s informacemi o dostupných sociálních službách, ale také se zapůjčeným vysokým chodítkem pro svou maminku. Pavla  

Pane, prosíme, aby pracovníci vytvářeli v centru příjemné rodinné prostředí a byli vnímaví k potřebám uživatelů. Na přímluvu patronky, svaté Ludmily, jejíž památka je každoročně připomínána 16. září, jim pomáhej jednat tak, aby se tu senioři cítili šťastně a spokojeně.

Největší uzdravení přichází skrze blízkost. Tady je jí dostatek 

Paní Anička žila dlouhá léta sama. Ticho bytu, samota všedních dnů a jen občasné návštěvy rodiny jí postupně začaly splývat v nekonečný kolotoč prázdných hodin. Společnost jí často dělala televize – a s ní i lákavé reklamy slibující zázračné zlepšení zdraví, krásy i vitality. Kdo by alespoň na chvíli nechtěl uvěřit? Paní Anička objednávala tabletky na klouby, vitaminy pro lepší paměť, přípravky na hustší vlasy i zázračné doplňky proti únavě. Každý nový balíček přinášel naději, že právě tentokrát přijde změna. Jenže očekávané výsledky nepřicházely, peněz ubývalo, bolesti kolen a samota zůstávaly.

Když začala navštěvovat Domovinku svěřila se ostatním se svou zálibou v ´zázračných´ přípravcích. Zpočátku ji ostatní senioři s úsměvem podporovali, postupem času ale viděli, kolik peněz utrácí a jak ji neustálé očekávání vyčerpává. „Nestačilo vám to už?“ slýchávala od svých vrstevníků.

A právě tato obyčejná, upřímná slova měla větší sílu než všechny televizní reklamy. Paní Anička se postupně začala měnit. Místo sledování dalších nabídek se začala více zajímat o lidi kolem sebe. Naslouchala jejich příběhům, sdílela s nimi radosti i starosti a uvědomila si, že mnozí nesou mnohem těžší životní břemena, aniž by si neustále stěžovali. Oslovila ji společná setkání a modlitby za nemocné a opuštěné. V kolektivu našla něco, co žádný ´super přípravek´ nabídnout nedokázal – blízkost, přijetí, lidské porozumění a pocit, že někam patří.

Proměnu brzy pocítila i její rodina. Setkání s babičkou už nebyla plná stesků, nemocí a nekonečných debat o nových pilulkách. Místo toho si povídali o maličkostech, které znovu přinesly do jejího života radost. Noela

Pane, prosíme na přímluvu patronky, svaté Zdislavy, jejíž každoroční památka je 30. května, o požehnání pro azylový dům. Daruj trpělivost a laskavost těm, kteří zde pracují, aby tak mohli vykonávat svou službu důstojně a radostně.   

Od obavy k naději. Místo, kde na to člověk není sám

Na začátku bylo pár igelitových tašek,  tři hrníčky s obrázky a obava. Obava z neznáma i z otázky, kterou si pokládá snad každá máma přicházející do azylového domu. A kterou si položila i Julie: „Zvládnu to?“

První týdny bývají podobné. Vyřídit chybějící dávky, najít školku nebo školu, naučit se hospodařit s omezeným rozpočtem, řešit dluhy, hledat práci a přitom být dětem oporou. Každý splněný úkol je malým krokem vpřed, i když zvenčí často není vůbec vidět.

Julie si už po pár dnech uvědomila, že se více usmívá. Měla radost, že si děti našly kamarády. Po měsíci v azylovém domě dokonce nastoupila na brigádu, kde zazněl příslib stálé pracovní smlouvy. Z nejistoty vzniká plán. A z plánu naděje. 

Mladá maminka byla spokojená a to se viditelně ukazovalo i na dětech. Začala věřit v sebe samu. Byla si jistá, že azylový dům je pouze krátkodobý přechovný stav. Po půl roce držela v ruce klíče od ´svého´ malého bytu. Pro většinu lidí je to běžná životní situace. Ale pro Julii, která nenašla pochopení a zastání ve vlastní rodině a která ví, co je to domácí násilí, je odchod z azylového domu okamžik, který znamená mnohem víc – důkaz, že začátek může mít dobrý konec.

„Nejvíc pro mne nebylo to, že jste mi radili, směrovali mne. I když popravdě bez vás bych byla asi v koncích. Ale opravdu nejvíc mi pomohlo, že jste věřili, že to dokážu. Po dlouhé době mi někdo připomněl, že nejsem jen holka v krizi, ale také máma, která může svým dětem vytvořit domov.“

Ne každý příběh je stejný a ne každý končí vlastním bydlením během několika měsíců. Někdy cesta trvá déle a bývá plná překážek. Přesto se znovu a znovu potvrzuje, že změna nezačíná předáním klíčů. Začíná ve chvíli, kdy člověk přestane být na své starosti sám. Pavla

Pane, prosíme, aby s pomocí své patronky, svaté Anežky České, jejíž památka je každoročně připomínána 13. listopadu, vnášeli pracovníci pečovatelské služby do domovů uživatelů účinnou pomoc i naději; jim samotným daruj trpělivost a radostné a obětavé srdce.

Děvčata z pečovatelské služby jsou teď její rodinou

Paní Josefína bydlí ve velkém domě s několika desítkami domácností. Zazvonila jsem: „To jsem ráda, že jste tady, pojďte rychle do první řady!“ Nechápala jsem, ale nechala jsem se vtáhnout do bytu a usedla do připraveného křesílka u balkonových dveří. Má hostitelka mi bez odkladu vysvětlila, proč má z mé návštěvy tak velkou radost.

„Tento dům jsme stavěli svépomocí, už je to spousta roků. A prožili jsme tu spolu se sousedy podstatnou část života. Teď zemřela sousedka, má vrstevnice, která, spolu s manželem, taképřidala ruku k dílu, a tak mladí vyklízí byt. A jsem moc ráda, že budete se mnou, protože se nedokážu nedívat. Všechno u ní doma jsem dobře znala a bylo by to pro mě těžké, kdybych tu byla sama.“

Tak sedíme a když začínají z vedlejšího bytu padat první kusy nábytku, paní komentuje a vlastně i přemýšlí nad tím, jak byla spousta sporů a neshod v domě úplně zbytečná. Jak se snažili mezi sebou vzájemně soupeřit o lepší dovolenou, oblečení, vybavení bytu, dokonce vzdělání dětí … A později jen o to, kdo ještě vyjde z bytu, nebo koho děti navštěvují. Jak si vážila toho, že vedle ní tahle sousedka ještě žije, i když už se kvůli ubývajícímu zdraví nemohly navštěvovat.

„Vidíte,“ komentuje hemžení lidí v sousedním bytě, „za mámou chodila jen jedna dcera, která se o ni dobře starala, a teď jak jde o dědictví, tak mají všichni čas.“ A tak se díváme, jak se kontejner plní nábytkem a bytovým zařízením a paní Josefína nahlas přemýšlí, jak je dobře, že může zůstat doma. Doma díky Charitě. Její dcera žije v zahraničí a kvůli nemoci už nemůže mámu navštívit. Tak jsou teď její rodinou děvčata z pečovatelské služby, která jí umožňují neopustit její milovaný byt a dožít doma. Noela

Prosíme za vzájemné porozumění a trpělivost zaměstnanců a klientů domácí péče. Pane, pomáhej zdravotním sestrám, aby jako jejich patronka, svatá Matka Tereza, jejíž každoroční připomínka je 5. září, ochotně prokazovaly milosrdenství.

Konečně domů. S doléčením pomohou zdravotní sestry

Moje kamarádka už njký čas trávila v nemocnici, a tak jsem se vypravila ji navštívit. Byla na pokoji v milé společnosti dvou starších pacientek. Sedíme, povídáme si. Po chvíli jsem ale začala více vnímat hovor mezi paní, která ležela na vedlejším lůžku a jejím synem, který seděl vedle ní. Intenzita hovoru se zvyšovala, a tak už se nedalo neslyšet.

„To nezvládneš, domů už jít nemůžeš.“ „Ale půjde to, zavolám si Charitu.“ „To ti nikdo nebude dělat.“ „Ale bude. Přijdou sestřičky, když bude potřeba. Dohodnou se na tom s panem doktorem. Já žádný problém nevidím.“

Hovor pokračoval stále hlasitěji. Už jsem to nevydržela a nabídla jim možnost promluvit si o nastalé situaci se mnou - pracuji v Charitě a o možnostech něco vím. Oba to uvítali a vysvětlili mi, oč jde. Paní Libuška po delší hospitalizaci může domů. Synovy povinnosti mu umožňují navštěvovat ji pouze o víkendu, a proto si myslí, že by máma měla jít do pobytového zařízení. Paní souhlasí, že by toto za nějaký čas přijala, ale nyní má pocit, že to s pomocí sestřiček z Charity může ještě doma zvládnout. Sestřičky už před lety za ní chodily, měla dobrou zkušenost a je potěšená, že je tam najde ve skoro stejném složení. Ty by se postaraly o dekubity, injekce i rehabilitaci. Další služby by si už domluvila podle potřeby.

Když syn odešel, s paní jsme si dál povídaly. I o tom, jak jim v domě funguje dámská pětka. Seniorky se spolu scházejí, vzájemně si vypomáhají. Dvě ještě mohou nakupovat, jedna ráda peče koláče, další s nadšením předčítá. Denně se krátce mezi sebou navštíví. A každý pátek se scházejí na růženec u některé v bytě. Paní Libušce zajiskřily oči: „Tak moc se těším domů, protože kamarádky na mě čekají. Já opravdu nebudu sama.“ Noela