22. prosince 2019
Naši lidé
Je čtvrtá adventní neděle. Ve vaně se mnohým prohání kapr, z komory voní vanilka, někde v rožku balkonu se choulí vánoční stromek. A také zapalujeme na adventním věnci poslední, fialovou svíčku. Svíčku andělskou, která představuje mír a pokoj. Zbývá jeden den a bude tu den Štědrý. O významu a vnímání štědrosti se dá dlouze povídat. Na otázku: "Píšete Ježíškovi?" odpovídají pracovníci zlínské Charity.
Já si nevzpomínám, že bych někdy psala nebo kreslila přání na Vánoce. A naše děti? Bude to znít asi hloupě, ale já si na to také nevzpomínám ... Ale na vnoučka, který bydlel s maminkou u nás sedm let, to ano. Ten měl přání! Maminka to psala, vnuk diktoval. Bylo toho na celou čtvrtku. Mezi jinými nádhernými nápady byl i živý kůň a kráva, pro které měl vyhlídnuté místo u nás na dvorku pod ořechem, to aby měli v létě stín. Měl to pěkně promyšlené a to mu byly teprve čtyři roky. My, za našeho dětství jsme se těšili na stromeček, slavnostní náladu a sníh, který vždy venku byl. A tak jsme vlastně měli to, co už teď naše děti o Vánocích nemají. Zuzka
Jako malý jsem psával Ježíškovi o hračky a různé materiální věci, ale čím jsem byl starší, tím méně mi záleželo, co pod stromkem najdu já. Důležitější pro mne bylo a je užít si Vánoce s rodinou bez stresu, nervů a v klidu rodinného krbu. Větší radost tak mám z dárků, které jsem nedostal já, ale z radosti v očích mých blízkých z vysněného dárku od Ježíška. Antonín
Jako dítě mladšího školního věku jsem už předem věděla, že pod stromečkem budou nějaké potřebné věci do školy nebo na oblečení a jižní ovoce, které tenkrát bylo vzácné. No a nesměl chybět pytel buráků. Naše ovoce se sice pod stromečkem objevilo, ale na jablka či hrušky jsme, jako děti, nebyly moc zvědavé. Těch bylo v každé rodině dost. Jako bonus byla nějaká hračka nebo u starších dětí desková hra. Hry s námi rodiče hrávali a taky jsme si je samy vyráběly – plánek jsme společně namalovaly a jako figurky nám posloužily barevné fazole – no a takových samovyrobených her byla spousta. Nějaké toulání po supermarketech neexistovalo, protože taková místa také neexistovala Nejkrásnější z dárků byl ale čas s hrami, povídáním, čas strávený s rodiči a přáteli. Až nyní oceňuji vánoční spolubytí, které dnes už moc nefunguje – není dost času a rodiče vlastně neví jak čas investovat – lacinou náhražkou jsou supermarkety, kina, náměstí se stromečkem nebo vánoční dovolená. A je mi to za všechny ty děti moc líto. Jsou strašně moc ochuzené. První televize, kterou jsme všichni dostali na Vánoce byla v mých asi pěti letech (zní to ... ale je to více než padesát let), černobílá a chodili se k nám na ni dívat všichni sousedé, protože jsme ji měli ve vesnici jako jedni z prvních. A zase bylo veselo. Všichni jsme všechno dělali společně, od vaření, pečení až po různé hry. To bylo to nejcennější a už ani tenkrát bych to za žádný drahý dárek nikdy nevyměnila. Takže Ježíškovi píši, aby mi dal více času a moudrosti nepodléhat komerčnímu tlaku. Eva
Jako dítě jsem Ježíškovi psala a kreslila. Vzpomínám si, že jsem dopis vždy nechala v ložnici na okně a každý den po očku sledovala, zda už ... Ovšem jaký byl obsah dopisů, to už si nevzpomínám. U nás doma ale dopisy píšeme. Už jedno čtvrtstoletí. I když popravdě, zrovna letos se nám to nějak vymklo. Asi to teplé počasí způsobilo, že jsme neusedli každý do svého koutku, jako roky minulé a ony prosby Ježíškovi nedali písemně. Naše přání v dopisech jsou různá, co se materiálna týče hodně skromná. Nikdy ale nechybí přání, abychom se scházeli, nejen o Vánocích všichni spolu, ve zdraví, pohodě. A abych nezapomněla, co jsme si přáli, dopisy jsou schované v šuplíčku. Takže děkuji za otázku, zda píšu Ježíškovi, protože jsem do onoho šuplete sáhla, usedla do křesla a všechny si je znovu, po letech, přečetla. Pavla
Ing. Pavla Romaňáková
projektová manažerka
