4. března 2016
Naši lidé
Že se v naší službě setkáváme s různými příběhy lidí, bylo již mnohokrát vysloveno. A že přicházíme do rozličných rodin, kde vnímáme naprosto odlišné žebříčky hodnot, je více než logické. Jedno je jisté. Pokud klient potřebuje naši službu, je mu vždy poskytnuta s maximální péčí, láskou, profesionálně. O to více nás těší každý projev spokojenosti ze strany klientů, či jejich rodin.
Někdy jde jen o úsměv ležícího pacienta, který nás potěší, jindy slova díků, příležitostně u nás zazvoní pošťák a poděkování k nám přinese v méně či více úhledném provedení v zalepené obálce. Dalo by se říct, že v tomto směru už nás snad nic nepřekvapí. A přece. Od lékaře jsem si odnášela, jako obvykle, průvodku na zdravotnické úkony u dvou nových pacientek. Jejich návštěvu za účelem úvodního šetření jsem si naplánovala do jednoho dne. S blížícím se polednem jsem mířila k již druhé klientce. I tady na mne, spolu s pacientkou, čekala její dcera, která mne velmi vřele přijala. Vstřícné a až domácí bylo celé naše setkání. A najednou to přišlo. „Ale oběd si s námi dáte, že ano,“ obrátila se na mne dcera pacientky. Při setkáních v rodinách jsem připravena snad na všechny možné otázky. Ale že budu hledat odpověď na takovouto, to mne nikdy nenapadlo. Mé překvapení bylo jistě umocněno i dopolední setkáním s první rodinou, které bylo chladné, a z chování přítomné dcery jsem velmi brzy vycítila, že ve vztahu k ležící, ve výrazu tváře velmi ustarané matce, u nich zdaleka ne vše je v pořádku. A pak že nás ve službě už nemůže nic překvapit. Může.
Mgr. Soňa Jarošová, vedoucí střediska
ilustrační foto
