12. července 2018
Naši lidé
Výroční zpráva Charity Zlín 2017 Od té doby, co jsem se vrátila po mateřské dovolené, jsou pracovní rána podobná. Odvézt mladší děti do školky a školy, což se občas zdá jako nadlidský úkol, pak směr základna. Těším se na kolegyně. Některé z těch, co mne před čtrnácti lety zaškolovaly, jsou mými parťačkami dodnes.
Převezmu si informace, připravím si vše potřebné a mohu vyjet do domácností těch, kteří naši podporu potřebují. Nejdříve mne čeká pomoc s pravidelnou hygienou. U prvních dvou uživatelů musím vše zvládnout přímo na lůžku, jde o ležící seniory. Je to náročnější, než u těch mobilních, ale to mi nevadí.
Pak připravím a podám snídani. Krátce před polednem jedu zajistit úklid k pětaosmdesátileté paní, která péči o sebe zvládá stále sama. Už když otevírám dveře, zdá se mi, že něco není v pořádku. Paní leží na zemi s podivně zapletenýma nohama do domácích schůdků. Ona se večer, před mojí návštěvou, rozhodla zalévat kytky na skříni a ony schůdky se pod ní, k její velké smůle, zavřely. K tomu ještě na sebe vylila celý obsah konvičky. Musela jsem zavolat na pomoc kolegyni, sama bych paní nevyprostila. I když jsme neshledaly zranění, sanitka ji do nemocnice přece jen odvezla.
Přes poledne spěchám k uživatelům podat jídlo na lůžku, či podepřít je při přesunu ke stolu. Odpoledne doprovodím dva uživatele při vyřizování osobních záležitostí. Při tom si poslechnu, čím byli a jak se mají dnes. Je moc zajímavé nahlížet do jejich životů.
Myslím, že většina těch, kteří se ocitli v těžké životní situaci, se na nás obracejí s vědomím, že pečovatelky, které k nim mnohdy i několikrát denně docházejí, se snaží dopřát jim tu nejlepší péči, jaká je vůbec v domácím prostředí možná. Proto mám tuto práci ráda. Ať už se vracím v zimě zmrzlá, v létě unavená z horka, nebo třeba mokrá od deště, jsem spokojená, že jsem byla co platná. Barbora Bridová Jančíková
