19. listopadu 2012
Naši lidé
Ve své práci se setkáváme s lidmi, kteří prožívají podzim života, kteří bilancují, vzpomínají, radují se, ale i pláčou, jsou mnohdy plni bolesti. A především jsou sami. Každý z nich očekává pozornost, každý z nich chce, abychom jim naslouchali, každý z nich chce cítit něčí blízkost. Mnohdy to nejsou ti nebližší, ale my, pečovatelé, kteří jim poskytujeme každodenní pomoc. A pro některé z nich jsme jediným kontaktem s vnějším světem. Často jsem právě o takovouto paní pečovala. Budu jí říkat Liběna. Mohla bych říct, že byla náročná, náladová, osamělá.
Někdy bylo těžké najít společnou řeč a přimět ji, aby pochopila, že není jediná na světě, která potřebuje pomoc. Byly chvíle, kdy vděčnost a laskavost jí byly na hony vzdáleny a jen a jen člověka potrápit. Pro mě byla ale něčím zajímavá a říkala jsem si, že za tou vší hořkostí se přece jen musí skrývat člověk, který snad v životě prožil i něco pěkného. A tak jsem začala opatrně pátrat v jejich vzpomínkách. Časem jsme našly společnou řeč. Paní Liběna vyrůstala v třicátých letech, obklopena šťastnou rodinou, poměrně dobře zajištěným životem na myslivně. Poslouchat její příběhy z dětství a mládí bylo, jako bych živě sledovala nedělní film pro pamětníky. Jedním slovem krása. Postupně se ukázalo, že vzpomínání překrylo její samotu, bolesti a smutek. Vždy se těšila, až mi zas něco poví a já ráda poslouchala. Nebylo pak dne, aby se nezeptala, jak se daří našim dětem, jak se nám s manželem vede. A vždy mi přála, abych se v životě měla hezky, měla pěknou rodinu, děti a nezapomenutelný čas prožitý s nimi. Často mě pak odměňoval její úsměv a zájem. Že jsem byla zvídavá a nebála jsem se ptát a naslouchat jí, pomohlo nejen mě se k ní přiblížit a cítit se v její přítomnosti tak nějak v pohodě, ale pomohlo to především jí, že její stáří vlastně má ještě co nabídnout a že překlenula aspoň na chvíli své těžkosti.
Při našem povídání jsme zjistily, že pocházíme obě z Hané a že její život sahá až do mého rodného města. V mé rodině a jejich rodinných předcích jsme narazily na jméno rodiny, se kterými se ona v mládí setkávala na místě, které znám a se kterými jsem zase já dnes spíš vzdáleně rodinně spjata. Její reakce byla tehdy opravdu úsměvná. Sdělila mi: „Takže my jsme rodina. A já si říkala, že máme my dvě něco společného, to jsem tak ráda.“ Ovšem vysvětlit paní Liběně, že jsou to velmi vzdálené vazby, bylo marné . Prostě jsme „rodina“. A nedala si to vymluvit. Tak jsem to s nadhledem a úsměvem nechala být a těšila se z toho, že ona má důvod radovat se a žít především ze vzpomínek, které stály za to. Byly moc pěkné a já jsem za ně vděčná.
Paní Liběna již není mezi námi, ale jsem ráda, že jsem se s ní setkala. Mnohé jsem z jejího života pochopila a také se naučila. Ráda na ni vzpomínám. S úsměvem a vděčností.
Šárka Húšťová, pracovnice v sociálních službách
