24. června 2012
Naši lidé
Budu vyprávět o jedné naší uživatelce, pojmenuju ji paní Valérie, která, i když nevědomky, ocenila naši práci a úžasně nás povzbudila v našem konání, dodala nám další motivaci a potvrdila smysl naší služby. Takže od začátku. Začal nový rok, vše probíhalo, jak mělo. Paní Valérie se však dozvěděla, že kvůli rekonstrukci koupelny bude muset opustit dosavadní domov a několik měsíců pobývat u své dcery. Při každé návštěvě jsme společně rozebíraly klady, ale i zápory této situace, čeho se nejvíce obává, nebo co ji na neočekávané, pro ni dlouhodobé změně, těší.
S blížícím se odjezdem paní Valérie jsem však cítila, že náš vztah i komunikace se mění. Vše bylo trochu jiné, takové zvláštní, jako by ji něco trápilo. Před koncem týdne, jež předcházel jejímu odjezdu, jsem při poskytování péče paní Valérii sdělila, že se spolu uvidíme až po jejím návratu od dcery, neboť v následujícím týdnu budu pečovat o jiné uživatele. Najednou jsem poznala v její tváři, že je zklamaná. Na rovinu jsem se jí zeptala, zda něco dělám špatně či není-li se mnou spokojená. Paní Valérie mi hned upřímně řekla: „To není tím, mám Vás ráda a jsem šťastná, že trávíme kousek času spolu, ale velice mne mrzí, že nepřijdete na poslední dny týdne, kdy já odjíždím. Bude tady Vaše kolegyně, paní Michaela, na kterou se také velmi těším a mám ji ráda, jako Vás, ale chtěla bych Vás tady mít obě.“ A to byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, proč jsem v poslední době při setkáních zažívala onen zvláštní pocit. Ještě ten den jsem s kolegyní Michaelou konzultovala můj návrh. Naši smutnou paní Valérii před jejím odjezdem k dceři navštívím ve svém volném čase. Všem bych přála vidět úsměv, štěstí v očích a naději staré dámy, když jsem jí sdělila, že se přece jen všechny před jejím odjezdem ještě potkáme.
Naplňuje mne pocit, že naše práce není jako každá jiná. Je to poslání. Jsme součástí dosavadního života uživatelů, jsme článek jejich rodiny.
Alena Pavlovská, pracovnice v sociálních službách
