2. prosince 2018
Naši lidé
Je tu doba adventní. Doba očekávání. Doba přípravy na setkávání. Je tu čas, kdy se lidská srdce více otevírají. Čas, kdy lidé více myslí na druhé. Čas, kdy si mnozí kladou méně časté existenční otázky. A byť jde o období radostné, není neobvyklým pocit osamělosti. #procpomahat "Je pro nás přirozeným morálním kodexem, to, že vnímáme, že lidem majícím strasti, je potřeba pomoci," říká Pavel Hanke
S Mgr. Pavlem Hankem, sociálním pracovníkem Občanské poradny ChZ, se setkala Pavla Romaňáková
Pane Pavle, jak se cítíte?
Psychicky se cítím dobře, samozřejmě se velmi těším na pohodové sváteční chvíle s rodinou a přáteli, u stromku, na vánočních trzích. Bohužel počasí nám v těchto dnech příliš nepřeje, sluníčko ne a ne vysvitnout (nesvítilo už od 17.listopadu), mám to přesně spočítané. A to se bohužel na člověku trošku podepíše. Bývá malátný, chce se mu spát, toto období roku si vždy říkám, ať co nejrychleji přejde. Naštěstí je tu advent, blíží se Vánoce, a to už je zase ta pravá příjemná atmosféra, do které se můžu od začátku prosince ponořit.
Před třemi lety, když jste zahájil profesní dráhu, jste období prožíval jak ...
Mé pocity hodně závisí, kromě pracovního naplnění, taky na osobní spokojenosti, i docela na roční době, jaká právě panuje. Ale cítil jsem se tehdy (před 3 lety a 2 měsíci) trochu jinak. Byl jsem plný očekávání (nyní jsem trošku usedlejší, oženil jsem se, plánuji s rodinou další kroky k uskutečňování budoucnosti…), zda budu dobrý pracovník, zda mne práce bude bavit a naplňovat, zda mne příliš nevyčerpá, zda se dokážu adaptovat (mimo jiné i na naprosto samostatný život po odchodu od rodičů). Byl to vlastně začátek mé profesní dráhy a přelom v dráze životní a šlo mi o to, se dobře nastartovat. Naštěstí vše šlo poměrně bez problému v průběhu měsíců a let, a nyní se celkově cítím klidněji a bez nejistoty.
Směr Vaší profesní dráhy spustil nejspíš nějaký impulz a vy si následně řekl: "Bude ze mne chariťák" ...
V roce 2015 jsem vystudoval andragogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a bylo jasné, a chtěl jsem, se i dál profesně směřovat v oboru sociální práce. S Charitou Zlín se to upeklo docela jednoduše. Když jsem hledal možnosti praxe pro školu, zaujala mě práce centra denních služeb – Domovinky. Tak jsem zkontaktoval tehdejší vedoucí, paní Michaelu Blahovou, vykonal zde praxi s tím, že jsem se se službou a pracovnicemi, ale i klienty dobře, jak to říct „sžil“. A v rámci služby jsem psal i diplomovou práci na téma „Prevence domácího násilí na seniorech“. Krátce před ukončením návazného studia jsem byl osloven, zda bych v Charitě Zlín chtěl pracovat jako sociální pracovník. Na to jsem s radostí kývnul, viděl jsem to jako příležitost kvalitně směřovat ihned po studiu svoji profesní dráhu. Od ukončení studia jsem tedy naplno chariťákem :-).
Vnímám správně, že prioritou Vaší profesní věrnosti je stále sociální práce?
Priorita se nezměnila, stále cítím věrnost k profesi sociální práce. Jsem stále spokojen hlavně díky tomu, že je zde moc dobrý kolektiv se kterými velmi dobře vycházím. Také mne pořád pohání dobrý pocit z pomoci druhým. Nehledě také na to, že i mzdová situace se velmi zlepšila a naše práce má i poměrně dobré finanční ohodnocení.
Je toho asi více, co Vás při náročné práci naplňuje, co je ale středobodem, kvůli němuž byste neměnil?
Nejvíc mne naplňuje právě pomoc druhým, kdy vidím jejich radost, naději a později také zlepšení životní situace. A také jejich vděčnost. Naplňuje mne také to, že pracuji v příjemném kolektivu lidí, kteří jsou veskrze velmi pozitivní a dávají to najevo.
Tak to Vám jistě mnozí klienti utkví v paměti ...
Určitě. Zminím svoji ´služebně nejstarší klientku´. Byl jsem sociálním pracovníkem asi měsíc, když se paní na poradnu obrátila. Téměř devadesátiletá dáma měla tehdy problém s tzv. ´šmejdem´. Vyloudil z ní, pod záminkou falešného topenáře, 2000 Kč. Paní mne ihned potom nakontaktovala s žádostí o radu. Následovalo jednání s Policií ČR i soudem. A klientka mne neustále informovala o probíhajícím řízení. Nakonec byl, asi po půl roce, zmíněný ´šmejd´ dopaden (jednalo se o recidivistu, který okrádal seniory i v jiných krajích). Paní dokonce obdržela zpět jím odcizenou částku. Tímto případem se poměrně rád chlubím. Omlouvám se za to slovo, ale je to trochu tak. Domnívám se, že i jako velmi nezkušený pracovník, jsem paní hodně pomohl. A to dosti pozitivně nastartovalo mé pracovní sebevědomí. A do té další práce mi to dodalo hodně chuti. A víte, co mne těší? Že paní, v případě potřeby, stále využívá moji podporu.
Napadá mne, zda se za dobu Vašeho působení ve službě, nějak změnili klienti ...
Za tři roky, co pracuji v Charitě Zlín, se klienti příliš nezměnili. Nepřijde mi, že za tuto dobu by byl viditelný nějaký zvláštní posun v hodnotách, vzorcích chování. Lidé jsou prostě různí, různě vzdělaní, s různými názory, různými povahami a hodnotami, každý jsem naprostá individualita, která má hodnotu. Co jsem však za ty tři služební roky vypozoroval, že většinou, čím více vstřícně, s pokorou, a celkově s láskou ke klientům přistupuji, tím víc dávají najevo na oplátku vděk, radost, naději.
Klienti tedy zůstávají téměř stejní, ale změnily se například podmínky pro Vaši práci?
Prakticky nezměnily, stále si nemohu na nic stěžovat v této oblasti. Před dvěma lety přišla nová paní vedoucí, se kterou práce probíhá velmi dobře. Vnímám velký posun v každodenní komunikaci a častém předávání si pracovních i životních zkušeností a pocitů. To mi dříve trošku chybělo, s kolegyní jsem se tak často nepotkával.
Zajímalo by mne, pane Pavle, co byste popřál sobě, charitě, lidem, zemi, světu do dalších let ...
Začnu od konce, protože Svět (s velkým s, prosím) je to, co je základ i pro mě, pro nás. Světu bych popřál, aby se lidé (a hlavně také mocní) mezi sebou na celém světě dokázali dohodnout, a to různé národy, které mají jiné zázemí, kulturu, náboženství, zvyky. Aby si dokázali lidé mezi sebou pomoct, aniž by za to něco chtěli na oplátku. Aby státy a vůdci, nebo vlády států, respektovali odlišnosti lidí, jak rasové, tak etnické, tak kulturní, a dokázali jim nechat svobodu, protože právě svobodu vnímám jako něco, co se v posledních letech ve společnosti trochu oklešťuje. A také bych Světu přál méně přírodních katastrof, ale to už dost záleží na Nás samotných lidech, jak budeme ke Světu přistupovat. Charitě Zlín přeji hlavně dobré zázemí pro existenci a práci, jak finanční, tak technické, tak hlavně profesní, tedy kvalitní a vstřícné pracovníky. Pracovníkům přeji, ať jsou naplnění a úspěšní v profesním životě, ať si dokáží udělat hranice, dokáží dobře zrelaxovat, aby měli stále chuť do práce. A i v životě osobním, protože si myslím, že pokud je člověk spokojený v osobním životě, o to lépe se mu potom pracuje. No a Charitě Zlín přeji také HODNĚ klientů, hodně SPOKOJENÝCH klientů. Sám si přeji také spoustu věcí, ale nebudu to psát, ani říkat, budu si to raději jen myslet, aby se ta přání mohla poté vyplnit :-).
Zamyslete se, prosím, #procpomahat. Není lepší si říci: „Kašli na pomoc"?
Tato otázka je sice jakoby jednoduchá, ale zároveň všeobjímající, a z toho důvodu vlastně na ni není až tak jednoduché odpovědět. Já, a doufám, že i ostatní, pomáhám proto, že vnitřně cítím, že lidé, kteří jsou slabší, jsou v krizi, necítí se dobře, jsou nemocní, a prožívají jiné strasti, tuto pomoc potřebují. A nejen proto, že ji potřebuji, ale proto, že je pro nás přirozeným morálním kodexem, to, že vnímáme, že těmto lidem je potřeba pomoci.
Pomáhám(e) například i proto, že si díky pomoci lidem v krizi uvědomím, že bych i já se do této situace mohl dostat, a vím, že kdybych v situaci klientů byl, nebylo by pro mne jednoduché se s krizí vypořádat a například oslovit odborníka. Proto, že vím, že tito lidé nesou svou krizovou situaci mnohdy jako břímě, se jím snažím dobrým přístupem situaci ne přímo ulehčit, ale aspoň je pochopit a pomoci, jak můžu. Aby se necítili poníženě, že o pomoc žádají, ale aby měli naději v lepší zítřky.
Pane Pavle děkuji za milé povídání a přeji Vám vše dobré jak v pracovním, tak i osobním žití
