11. března 2014
Střípky z azylového ubytování
Za všemi cíli, které si klientky v individuálním plánu stanovují, stojí takřka vždy jeden, zásadní, někdy ne nahlas pojmenovaný, ale vždy všudypřítomný – touha mít klidné rodinné zázemí, milovaného partnera, s kterým by sdílely obyčejné i neobyčejné zážitky a v klidu vychovávali děti, zažívat pocit bezpečí a jistoty, který jim byl z různých důvodů odepřen. Jsou cíle, které se dají snadno pojmenovat, popsat, stanovit si datum jejich naplnění. A jsou cíle, které jsou velmi dlouhodobé, zdánlivě nedosažitelné až neuvěřitelné. A přesto je naděje, že se splní.
Příběh paní Petry je o životní cestě, která se v důsledku jednoho životního rozhodnutí stala zlým snem. Po půlročním pobytu v charitním domově se začala pomalu proměňovat v cestu přijatelnější a po roce se tato cesta stala cestou za novým, samostatným a důstojnějším životem. Paní Petra se do našeho zařízení nastěhovala se dvěma dětmi, přičemž ona i děti se nacházely v žalostném stavu, což byl následek dlouhodobého konfliktního vztahu s manželem. Paní Petra se učila po dlouhé době žít samostatně, bez dozoru a příkazů manžela, který ji zamykal v rodinném domě, psychicky i ekonomicky ji týral a obě děti si nesly následky tohoto „rodinného soužití“ do té míry, že s nimi musela pravidelně navštěvovat pedopsychologa, což byl také jeden z dílčích cílů jejího individuálního plánu. Psychický stav dětí se pozvolna začal zlepšovat a klientka se učila žít svůj vlastní život, v čemž jí právě individuální plánování prokazatelně pomohlo. Zpočátku si neuměla své cíle jasně zformulovat, měla pocit, že nic nemá smysl, že se jí nic nedaří. Poté, co jsme jí vysvětlily smysl a důvod vytváření si svého plánu, začala více přemýšlet o budoucnosti a potlačovat vzpomínky na prožitá traumata. V první fázi plánování si své cíle začala ujasňovat pouze ústně, vyprávěním o tom, co by chtěla ve svém životě změnit, na co by se těšila. Postupně jsme její cíle společně zakreslily do časové osy tak, aby si mohla lépe představit jejich časovou provázanost a mohla si v nich barevně označit to, co se již povedlo. Popsaly jsme si i rizika, kterým se možná v průběhu naplňování svých cílů nevyhne, ale která můžeme společně zmírnit. Klientka se bála, že zůstane s dětmi zcela bez finančních prostředků, protože po rozvodu manželství neproběhlo majetkoprávní vyrovnání manželů a ona by tak přišla o polovinu svého rodinného domu, s čímž exmanžel kalkuloval. Včas si tedy díky svému individuálnímu plánu zažádala o vyrovnání majetku (měsíc před vypršením dvouleté lhůty), ke kterému nakonec došlo. Během rozhovorů a schůzek jsme společně dokázaly vymezit a pojmenovat jeden velký cíl paní Petry, a tím bylo mít vlastní domek se zahrádkou, nejlépe na venkově. Paní Petra měla za úkol si svůj domek dopodrobna nakreslit do svého plánu, což učinila plná pesimismu se slovy: „To je nereálné, na to nikdy nebudu mít peníze.“ Přesto si obrázek s domkem připnula na lednici, aby jej měla stále na očích. Čas v našem charitním domově plynul, my jsme plánovaly dál, postupně si paní Petra naplňovala jeden malý i větší cíl za druhým (např. v rámci sociálního začlenění dětí do kolektivu si vyjednala od Úřadu práce příspěvek na výtvarný a hudební kroužek pro obě děti, našla si brigádu v supermarketu) a došlo k tomu, že jí bylo oznámeno, že majetkoprávním vyrovnáním dostala určitou částku a exmanžel ji posílá na účet. Domek se začal zhmotňovat a paní Petra plánovala, organizovala, hledala, až našla v našem kraji domek se zahrádkou za tu částku, kterou měla na účtu. Uplynul rok od přijetí paní Petry do našeho azylového domu a obrázek z lednice se stal skutečností. Když jsme společně individuální plánování vyhodnocovaly a uzavíraly, paní Petra řekla: „Nevidím nejmenší důvod, proč si takové plány nedělat i v budoucnu,“ a zapsala si hned několik cílů pro nejbližší dobu.
Mgr. Veronika Klokočková, pracovnice v sociálních službách
