8. dubna 2015
Střípky z duchovní podpory
Nastoupila jsem do Charity Zlín v listopadu loňského roku. Uplynulé měsíce pro mě znamenaly i velmi silné zážitky.
Jako první se mi představila pečovatelská služba, kdy mi děvčata ukázala jejich práci, přímou péči v terénu. Naši uživatelé mají velmi odlišný způsob života. Od těch, kteří jsou svými rodinami hýčkáni a naši pracovníci jsou jenom doplňující službou, až po ty, pro které je kontakt s našimi děvčaty ten jediný, který mají. Je hodně povzbudivé vidět rodinu, která se dokáže domluvit na péči a aspoň zkusí se o svého blízkého postarat.
Některé rodiny tak s námi spolupracují roky, a jak se vyjádřila jedna uživatelka na jejich adresu: „Jsou to moje zlatá děvčata, když přijdou, vím, že to dobře dopadne.“ Poznala jsem také práci při dovozu stravy. Takže nezapomenout klíče, trasu, zaparkovat všude, kde je potřeba, což je ostatně starost všech terénních pracovníků. A být stále milá. Řekla bych, že se jim to daří.
Dále jsem byla v azylovém ubytování pro matky s dětmi, i v naší občanské poradně. Tady jsem viděla kvalitní zázemí pro všechny, kteří potřebují pomoc. Nejvíce času jsem, v době seznamování se, strávila s uživateli centra denních služeb. A je tomu tak doposud. Tady mám hodně radosti s našimi seniory. Pomáhají si a spolupracují, každý se snaží v sebeobsluze dělat, co nejvíce. Je prima vidět, když přijde někdo nový, jak rychle se začlení mezi ostatní a těší se k nám. Ostatní spolupracovnice byly trpělivé při mém zaučování, tak díky, děvčata.
Mojí další starostí je setkávání seniorů ať už duchovní, s modlitbou, či jen tak, s vyprávěním. Na největším zlínském sídlišti máme každou středu čas s modlitbou. Přibývá nás a máme se rády. Také v jednom z domů s pečovatelskou službou v centru města se setkáváme. Jde o dům s větším počtem bytů, což s sebou nese i občasné trable. Mrzí mě, když se spolu staré paní nemají rády a nedokážou se domluvit. O to víc mě potěší, když se překonají a na společné setkání přijdou. Také chodím do nemocnice a navštěvuji nemocné u nich doma, tak mě potěší, když se vzájemně setkávají, modlí se a pomáhají si.
Přidám ještě perličku z jedné návštěvy 99leté paní. Řekla mi: „Mladá paní /je mi přes padesát/ já vám nevím, co to se mnou je. Včera jsem hodinu žehlila a dnes mě moc bolí ruce. Tak nevím, jsem nemocná, nebo už je to stáří?“
+Noela Frolková, pastorační asistentka
