Vešla jsem do nemocničního pokoje, kde leželo pět mužů. Mezi nimi byly docela velké rozdíly ve zdravotním stavu. Někteří mohli chodit, jiní nebyli schopní ani sedět. Zaujali mě hned dva muži, kteří byli připoutáni na lůžko. Oba nebyli ničím výjimeční, ale přece. Pan Bořivoj, vynikal svou laskavostí. Všímal si okolí, i přes svoji fyzickou omezenost. Pozdravil, poděkoval. Druhý muž, pan František, zas vynikal svou uzavřeností až zatrpklostí. Těžkosti měl s komunikací a zájmem o své okolí.
Tito dva byli zrovna sousedé. Pan Bořivoj, který rád povídal, se často snažil na Františka promluvit, i když se mu nedostávalo žádné odpovědi, ba ani pohledu.
Za krátký čas se situace na pokoji začala měnit. Z lidí, kteří se viděli poprvé v životě, vznikla dobrá parta. Při svých návštěvách jsem vnímala, že se pan František začal zapojovat do společné debaty. Myslím si, že už nemohl odolat velké vstřícnosti pana Bořivoje, který neztrácel trpělivost a pravidelně se s nějakou otázkou obracel i na něho. Byl to skutečný zázrak! Zatrpklý František začal komunikovat.
Dny ubíhaly a pacienti ze stejného pokoje se měli pomalu vracet domů. Před propuštěním z nemocnice si vzájemně vyměňovali adresu, hlavně s panem Bořivojem, i mezi sebou navzájem, jako dobří přátelé. Atmosféra na pokoji byla neuvěřitelná.
I po odchodu z nemocnice jsem pana Bořivoje, i když sporadicky, navštěvovala v domově pro seniory. Letos zemřel, ale mohu říci, že jsem měla příležitost poznat mimořádného člověka. Vynikal zvláštní touhou vytvářet společenství s druhými, díval se na svět s vděčností, s humorem. Jeho duch byl neuvěřitelně mladý. Ve svém požehnaném věku, devadesáti šesti let, dokud mohl, každý den navštěvoval svoji manželku, která bydlela ve stejném domově. Jednou mi vysvětlil: „Nechci ji v noci rušit, tak jsem si přál být na jiném pokoji. Takto mám důvod každý den vstát a jít za ní na návštěvu.“ Společně stihli oslavit sedmdesát let krásného společného života, na který rád vzpomínal se slzami v očích.
Sestra Sylvia, pastorační asistentka