9. září 2013
Střípky z odborného poradenství
Na jaře se do naší ambulance objednala paní, jíž dám křestní jméno Patricie. Po telefonu mi běžné příjmení nic neřeklo, ale po zazvonění u dveří jsem zjistila, že se s paní Patricií znám z mateřské školy, kam jsme společně vodily naše děti. Po uvedení do konzultační místnosti stačila pouze říct: „Mám manžela v terminálním stádiu rakoviny a chtěla bych si ho vzít z nemocnice domů,“ a v proudu slz usedla do křesílka.
Mně v hlavě proběhly vzpomínky na dva malé kluky, kteří jsou teď na prvním stupni základní školy a tatínka, kterého jsem potkávala ve školkové šatně. Po tom, co se paní Patricie zbytečně omlouvala za své slzy, jsme si dlouho povídaly.
Řekla jsem jí o námi poskytovaných službách, o činnostech jednotlivých středisek, o možnostech pomoci z naší strany, probraly jsme zdravotní stav jejího muže i to, co bude „po tom…“. Paní Patricie si vzala kontakty na pečovatelskou a ošetřovatelskou službu, s tím, že si vše ještě promyslí. Skutečnost, že manžel paní Patricie zemřel brzy po zmiňovaném rozhovoru, jsem se dověděla zvenčí. Jaké bylo moje překvapení, když se v době prázdnin paní Patricie ozvala, že by ráda věnovala nějaké drobnosti do šatníku. V dohodnutém termínu přišla i s oběma chlapci, každý nesl plné ruce tašek, kromě hraček a oblečení také antidekubitní podložku a věci tomu podobné. Mluvili jsme o prázdninách, kluci se pochlubili výborným vysvědčením. Přesto mi nedalo se paní Patricie nezeptat, jestli stihla všechno zorganizovat tak, jak si představovala. „Stihla,“ odpověděla. A v jejím úsměvu bylo vše – vděčnost, radost, síla a odhodlání jít dál. Ten úsměv mám stále před sebou.
Bc. Simona Pospíšilíková, sociální pracovnice
