Týden před plánovaným odchodem Nikolky z nemocnice, která na tom je lépe než její bráška, přichází infekční onemocnění dýchacích cest a po třídenním zápase o život nám dcera před očima umírá.

Po prožitém šoku jsme se ještě pevněji upnuli na Románka, kterého jsme si domů přivezli v pěti měsících s úctyhodnou váhou 2,4 kg. Zrovna v době, kdy se dozvídáme šťastnou zprávu, a to, že nás bude více.  

Románek měl obrovské problémy s jídlem, se spaním. Diagnóza, syndrom krátkého spánku, se v tu dobu nevztahovala jenom na syna, ale i na všechny členy domácnosti, do které přibyla zcela zdravá dcera. S Romčou jsme cvičili podle Vojtovy metody, ale přes veškeré snahy zůstal ležící s DMO, epilepsií, nevidomý, nemluví, stravu přijímá mixovanou. Mentální vývoj se mu zastavil v šesti měsících.

Syna jsem denně vozila do Speciální mateřské školy v Uherském Hradišti, ale hluk mu nedělal dobře. A tak nás doma začala navštěvovat paní učitelka, kterou si syn oblíbil Nejraději měl, když hrála na kytaru. Toto však s dovršením 18. roku skončilo.

Letos (2025) v říjnu jej čeká nevyhnutelná operace. Vykloubila se mu druhá kyčel, a to necelé dva roky po těžké operaci té první. To se bohužel u lidí bez pohybu, kteří nemají žádné svaly na nohou, stává.

S ohledem na Románkovo kombinované postižení se snažíme žít normálním životem, za vydatné pomoci naší babičky, dědy, jeho sester a také samozřejmě lékařů.  

A nejkrásnější odměna pro nás? Když nás Romča pozná po hlase a radostně se usmívá.

Děkujeme mockrát, moc si vážíme Vaší pomoci. S úctou Petra a Roman Šavarovi