"Moje babička byla velmi laskavá a hodná," začíná své vyprávění moje spolužačka, "měli se s dědou moc rádi, ale děda byl generál - ne vojenský, ale doma v rodině. Věděl přesně, co mají druzí dělat. A hlavně co, kdy a jak má dělat babička. Ale ta byla učiněná dobrota a vždy, když od něj přijala rozkaz, usmála se a odpověděla ´ano, tatínku ...´ Tak probíhal jejich vztah, co jsem si od dětství pamatovala. Léta běžela, a když jsem dospívala, dědeček začal mít zdravotní problémy. Na rady lékařů ani babičky nedal, a tak se stalo, že mu museli amputovat nohu. Když jsme za ním celá rodina přišli do nemocnice, ležel na lůžku, tvářil se moc naštvaně a hned začal vydávat rozkazy co bude, jak bude, že se budou muset o něj všichni více, lépe a radostněji starat.
Celá rodina mlčky poslouchala. Všichni věděli, že diskuze je vyloučená.
Ale najednou se ozvala babička, ´no, tak jsi mrzák a půjdeš do ústavu!´ a bylo ticho.

Děda se konečně musel zamyslet nad svým jednáním, a když se vrátil z nemocnice a lázní domů (babička totiž hrozbu nesplnila), byl to ten nejhodnější manžel. Až teď začal babičce pomáhat. I přes svůj handicap dokázal být velmi pracovitý a už nekomandoval své okolí.
Škoda, že to bylo tak pozdě," povzdechla si na konci vyprávění má spolužačka.

Dát druhým hranice, je někdy docela těžký úkol, že? Často slyším, že děvčata z Charity si s nemocným poradí daleko lépe, než ti domácí. Ať už jde o léky, rehabilitaci, jídlo nebo hygienu. 
Tak díky vám, ´chariťáci´. 

Požehnaný čas přeje Noela, pastorační asistentka