4. listopadu 2020
Články
Setkala jsem se na jedné pouti s paní, která měla na starost stánek Charity. Bylo to na Slovensku, ale nedalo mi to, a šla jsem paní pozdravit. Vypadala velmi nadšeně, nabízela nějaké výrobky jejich chráněné dílny a zároveň měly s kolegyní na starost první pomoc pro poutníky. Když měla chvíli volna a sedly jsme si spolu na kus řeči, vyprávěla mi, jak jí práce mezi potřebnými pomohla.
„Vždy jsem měla potíže se školou, nebavilo mě to, protože moji sourozenci se učili všechno bez problémů a nosili domů skvělé vysvědčení. Já jsem měla i trojky tvrdě zasloužené. A nebavilo mě poslouchat, že se ani na další vzdělání nehodím. Nakonec jsem s ´odřenýma ušima´ prošla zdravotní školu, ale sebevědomí jsem měla na nule. Vůbec jsem si nevěřila. Ale pak jsem začala pracovat a najednou bylo úplně jedno, jaké jsem měla známky. Protože na praxi mi to vždycky šlo dobře. Když mě začali moji klienti chválit, přijímala jsem to zpočátku s nedůvěrou. Ale když jsem viděla, jak se moji klienti na mě těší, uzdravilo se i mé sebevědomí. Jsem moc vděčná za svou práci. Naše práce je smysluplná a s tím se dobře žije,“ uzavřela paní své vyprávění a rozloučily jsme se.
Když jsme si nedávno volaly a ptala jsem se, jak se jí daří nyní, když je situace pro práci náročnější, odpověděla, že to nevadí, že podmínky jsou náročné všude, ale charitní práce je stále smysluplná.
Požehnaný čas přeje Noela Frolková, pastorační asistentka
