31. srpna 2011
Články
Je naším služebně nejstarším králem. Tedy tříkrálovým koledníkem. Do ulic vyrazil v prvním roce a od té doby pravidelně navštěvuje příbytky ve zlínské lokalitě Nivy a Burešov. Občas zabrousí i jinam. V posledních letech jej přiváží vždy šestý den v roce na zlínské náměstí Míru oř, aby spolu s ostatními příchozími ukončil vánoční čas ve městě a současně zahájil Tříkrálovou sbírku. Letos v létě koně vyměnil za koloběžku a vydal se ne zpět do Betléma, ale do Madridu. Milý čtenář jistě dovolí, abych slovo předala Baltazarovi, promiňte, Zdeňkovi Sigmundovi :-) .
Do Madridu jsem z České republiky dojel na koloběžce. Pouť trvala 28 dní a absolvoval jsem při ní 2920 kilometrů. Původně jsem chtěl jít z mého bydliště Zlína pěšky. Cesta by trvala čtvrť roku, a to z časových důvodů bylo nereálné. Koloběžka se ukázala jako rychlejší varianta. Není to jízda jako na kole ale na půl chůze i jízda. Na počátku cesty jsem si stanovil limit denně ujet 90 kilometrů jako minimum, abych přijel do Madridu v čas. Tento limit jsem kromě jednoho dne vždy překonal. Hlavní roli při mé pouti nehrála síla a vytrvalost, ale vztah k Bohu a důvěra v Něj. To byl hlavní účel cesty. Bez této důvěry by žádná technika, vybavení a síla nebyla nic platná.
Na pouť jsem se rozhodl vydat, protože jsem cítil, že můj život není ideálně naplněn. Potřeboval jsem posílit víru a lépe pochopit smysl života. Navíc jsem chtěl své putování obětovat na určité úmysly. Většinu cesty jsem absolvoval po Svatojakubské cestě vedoucí do Santiaga de Compostela. Pěší etapy měří 20 - 30 kilometrů na jeden den. Každou jednu etapu jsem obětoval za konkrétní osobu, rodinu, společenství. Denně jsem absolvoval 90 kilometrů, a tedy tři úmysly, za ně jsem se modlil růženec a obětoval svou námahu. Cesta byla náročná, nikdy jsem nevěděl, kde budu spát, co budu jíst. Zažil jsem žízeň, hlad, zimu, déšť, vedro, vyčerpání i bolest. Nevěděl jsem, co mě čeká za nejbližší zatáčkou. Díky tomu, že jsem byl na pouti sám, jsem se učil rozmlouvat s Bohem, prosit Ho i děkovat za každý den, okamžik, kilometr, metr na pouti a Bůh pomáhal. Prosil jsem, aby mi dal sílu, víru a správný směr jak na pouti, tak v životě. Když jsem nevěděl kudy dál, vždy mi seslal někoho do cesty, sílu mi dával každý okamžik a ve víře mě posilnil díky zázrakům, které učinil. Když jsem byl promoklý a hladový, naskytl se nocleh i jídlo a možnost osprchování. Bůh mi dal takovou sílu, že jsem si dovolil sjet z trasy a zajet 200 kilometrů do Taizé, kde jsem byl před deseti lety. Tenkrát jsem se setkal s bratrem Rogerem, který mě pozval na oslavu svých 86 narozenin. Nyní jsem mohl pokleknout u jeho hrobu a modlit se za něj. Byl jsem naplněn radostí. Cítil jsem tu sílu Pána, kterou mě obdařil, když jsem dokázal cestou do Taizé ujet a ujít v jeden den 164 kilometrů.
Poslední večer ve Francii jsem nevěděl, kudy povede následující den má poutní cesta po Španělsku. Neměl jsem mapu, pomodlil jsem se, poprosil a hned za první zatáčkou nalezl v příkopě autoatlas Evropy. Někdy jsem se rozhodoval, zda se začnu modlit až na vrchu kopce nebo až bude stín pod stromem u cesty. Ale pak jsem si řekl: „ Co když mě třeba srazí auto a já už se nepomodlím?“ a s modlitbou jsem začal hned.
Lidé se mě cestou často ptali, kde mám na koloběžce motor, já se usmál, ukázal nahoru na Boha a v ruce pevně stisknutý růženec, to je přece náš nejlepší motor. V průběhu poutě jsem objevil opravdovou krásu a sílu modlitby růžence, kterou všem doporučuji.
Někdy slyším ekonomy diskutovat o nejlepších investicích. Já jsem poznal, že tou nejlepší investicí je modlitba, víra v Boha, u kterého je návratnost zaručená a několikanásobně větší než žádáme.
Do Madridu jsem přijel večer v den zahájení setkání mládeže 16. srpna 2011. Spal jsem venku u českého národního centra a ráno po probuzení viděl všude okolo plno lidí. Uvědomil jsem si, že už nikam dál nemusím cestovat a opravdu jsem v Madridu.
Zajištěná snídaně byla pro mě nezvyk, v průběhu putování celé poutě jsem kupoval k jídlu jen malé množství chleba a müsli, na pití pouze vodu.
Vidět tolik mladých lidí, kteří přijeli na pozvání Svatého otce, je úžasné. Po tolika dnech, kdy jsem byl sám na cestě, je velký nezvyk vidět davy lidí v ulicích. Také je to pouť ale jiná. Ti, co tady chtějí načerpat, tak zde sílu Ducha svatého dostanou a můžou si odtud odvést silnější víru. A tu víru, kterou by z nich lidé měli cítit, můžou dovést do svých rodin, farností a čerpat z ní nejen teď nebo chvíli po setkání ale celý život. Protože vidět tolik mladých věřících lidí na jednom místě je zázrak, to není samo sebou. Měli bychom čerpat z přítomnosti Boha, že nám dává milosti, a vážit si toho.
Na konci poutě jsem poděkoval Bohu za to, že mi dal vůbec samotnou myšlenku vydat se na tuto náročnou, krásnou pouť, správné rozhodnutí k cestě. Rozhodnutí bylo těžké, ale On mě jasně řekl: „Ano, běž, já ti dám sílu“. Děkuji za celý průběh poutě, že mi Maria, Ježíš, Duch svatý, anděl strážný pomáhali a dovedli mě až do Madridu.
Díky nim jsem za celou dobu putování ani na okamžik nepocítil samotu.
Věřím, že mě tato skupina bude doprovázet dál životem a společně zvládneme krásné i náročné chvíle.
Spoléhat se jen na sebe, peníze, lidské síly, to je špatné, to nestačí, je to málo, ale s Bohem se dějí neskutečné krásné věci. Důležitá je víra, důvěra, trpělivost a vytrvalost, kterou Vám všem srdečně přeje „král na koloběžce“.
svědectví Mgr. Zdeněk Sigmund
