"Pojedeme do Lurd!" Hlas našeho souseda zněl radostně: "Podařilo se nám všechno domluvit a zařídit. I peníze, co tak dlouho šetříme, by měly stačit." Byla jsem šťastná. Naši přátelé měli chlapce, který se narodil stejně jako můj syn, a to ještě více utužilo naše přátelství. V těhotenství bylo všechno dobré, jen potom, po narození, se něco u chlapce změnilo a rodiče přijímali ohledně maličkého syna jednu špatnou novinu za druhou. Postižení tělesné i duševní. A tak i přes velkou péči rodičů i lékařů byl Péťa v osmi letech na kočárku a slepý. Když se podařilo domluvit návštěvu slavného poutního místa, kde se událo hodně uzdravení, byli jsme všichni nadšení. Péťovi rodiče měli spoustu starostí, ale zvládli všechno a vyrazili na pouť do Francie. V té době jsme ještě neměli mobily, tak jsme netrpělivě očekávali jejich návrat. Když přijeli, hned druhý den jsem k nim přiběhla a s nadějí v hlase jsem se ptala, jaké to bylo, a pak jsem dodala: "A co uzdravení, dostali jste?" Rodiče vypadali velmi šťastní, tak mě nepřekvapila odpověď, že ano. Pohlédla jsem na chlapce, vypadal stejný jako před odjezdem a pak jsem pohlédla zase na rodiče, tentokrát trochu nechápavě. Péťův tatínek mě ujistil, že opravdu došlo k uzdravení. Uzdravení jeho vztahu k synovi: "Víc jsem si uvědomil, že toto je můj milovaný syn, a že na tom nemění nic. Ani skutečnost jeho postižení. Mohu vám říct," pokračoval trochu zastřeným hlasem: "Že když jsem viděl to množství nemocných... Věřte mi, že náš chlapec byl na tom ještě dobře, spíše jsem děkoval za to, že jsme na tom takto a moc jsem přál uzdravení jedné paní, které tehdy proběhlo. Modlit se mezi tolika nemocnými jen za nás mi přišlo sobecké. A tak jsem to Bohu odevzdal, děkoval jsem, že jsme na péči dva a prosil jsem, aby nám dovolil se o chlapce starat až do jeho smrti."

Po této pouti strávili jako rodina ještě společných dvacet let. A když jsem byla nedávno na Péťově pohřbu a mluvila pak s rodiči, přes velkou bolest mi znovu připomněli, jak velký význam v jejich životě pouť do Lurd měla. Noela Frolková, pastorační asistentka

Světový den nemocných

byl vyhlášen roku 1993 z podnětu papeže Jana Pavla II. Připadá na den 11. února, který je zároveň dnem svátku Panny Marie Lurdské, který je památným dnem, více než 150 let starým. Ten den v roce 1858 se zjevila Panna Maria v Lurdech a uzdravila chudou holčičku Bernardettu Soubirousovou. 

Pohled do evangelií ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Katechismus katolické církve o tom mluví velmi vyváženě:

• Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. (KKC 1500)
• Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. (KKC 1501)