Seniorka tušila, že bez pomoci se její dluhová spirála roztočí

Život paní Anny byl vcelku poklidný. Jak říká, nikdy žádné problémy nemusela řešit. Ne, že by byli tak zvaně za vodou, ale vždy všechno nějak vycházelo. Že její finanční hospodaření není úplně v pořádku, pochopila po několika letech v penzi, když se přestěhovala do nového bytu, kde ji čekaly, díky zdražování, zvýšené poplatky, a současně bylo potřeba uhradit kauci ve výši tří měsíčních nájmů. A tady to začalo. Bankovní půjčka nebyla možná kvůli kontoko-rentu (ten měla měsíčně vyčerpaný), nebankovní nabídku naštěstí nevyu-žila. Uvědomovala si, že dluhová spirála by se roztočila rychleji. 
Když poprvé v naší poradně usedla do křesla, úplně se sesypala: „Já to nezvládnu.“ 

Jakmile se uklidnila, začaly jsme rozplétat její ´šlamastiku´, jak svoji životní situaci nazývala. Zpracovaly jsme spolu měsíční rozpočet s výhledem na tři čtvrtě roku, dohodnut byl splátkový kalendář s pronajímatelem, který s tím naštěstí neměl problém. Přijala námi nabídnutou materiální pomoc do doby, než bude schválena žádost o příspěvek na bydlení. Paní Anna se do poradny pravidelně vracela – prošly jsme vždy výdaje, co se podařilo, co by ještě zvládla. Bylo viditelné, že se uklidnila, že je jí lehčeji. Přesvědčila se, že s pomocí to zvládá. Během roku splatila kauci i letitý dluh, který ji nejen díky účtovaným úrokům tížil. Při posledním setkání se svěřila, že je na sebe pyšná, že do poradny našla cestu. Jana

Hospodaření domácnosti řešil manžel. Ten náhle zemřel 

Ztráta blízkého je vždy bolestivá. Pro paní Marii byl manžel velikou oporou, a tak jeho nečekaný odchod byl pro ni jako blesk z čistého nebe. Sama se připodobňovala k suché větvi bez kapky vody někde daleko v poušti. Po 14 dnech osamění zaklepala na dveře poradny. Byla zoufalá. Nevěděla, kde začít. Žila ve strachu, že by jí mohl někde vzniknout dluh. Banka, úřady, pravidelné platby za byt, telefon – to vše řešil manžel. Důležité bylo Marii uklidnit. Jednotlivé kroky jsme daly na papír, do banky a na úřad měla vdova náš doprovod. Do poradny znovu zavítala po půl roce. S rozkvetlým voňavým barevným poděkováním. Jana

Moji cestu, z níž pro mne nebylo východisko, přetnula Domovinka 

Ještě před rokem by mě nenapadlo, že se s rodinou obrátíme na sociální službu. Nikdo z nás však neví, co ho potká. Tak se to přihodilo i mně. Nenadálá změna zdravotního stavu mě zastavila v plné síle. Začalo pro mne velmi těžké období. 

Ale přišla nabídka v podobě pomoci přes ambulantní službu péče. I když mě zpočátku ovlivňovaly pochybnosti, tak ty, krátce po zahájení využívání služby, pominuly. Nalezla jsem příjemnou společnost a prostředí, které mi poskytuje potřebnou denní péči, stravování a nabídku aktivit, které pomáhají překonávat neduhy, spojené se zdravotním omezením. Velmi oceňuji činnosti, které udržují i procvičují paměťové schopnosti a dovednosti. Mám ráda chvíle s modlitbou i setkání s knězem. Také se mi líbí tvořivé aktivity, besedy se zajímavými osobnostmi. Těším se ze změny prostředí – návštěvy divadla, kina, výstavy, které udržují kognitivní dovednosti, rozvoj člověka po stránce tělesné, duchovní i psychické. Alenka

Všední dny mám znovu krásně naplněny. Pocity samoty jsou pryč 

Vždy mě bavilo vařit, a hlavně péct pro druhé. I proto jsem dlouho pomáhala neteři v restaurační kuchyni. Stáří mě však dohnalo, fyzické síly začaly slábnout, a tak jsem byla nucena přestat pracovat. Začala na mě doléhat samota. I když mě rodina pravidelně navštěvuje, dny jsou dlouhé. 

Teď trávím dva dny v týdnu v Domovince. A vždy se mám na co těšit. Krásně mi všechno naplňuje daný den a já tak nemyslím na smutné vzpomínky a zdravotní neduhy. Mám velkou radost, když máme společné pečení. A pokud je zařazený ´můj´ recept, kdy se mohu, s pomocí ostatních, opět realizovat a opět zažívat ten hezký pocit, že můj kuchařský výtvor někomu chutná, je to krásné. Také mě rozveselí a zlepší náladu návštěva dětí ze školky, školy nebo maminky s malým Tomáškem, která k nám jedno dopoledne dochází. Těší mě, že tu máme plně osázené truhlíky a kvetou nám nejen okna, ale i zahrada. Ladislava 

Vzrostlý strom mi připomíná jeden splněný sen

Helenka své osmileté manželství považovala za harmonické, dokud se do rodinné pohody nezačal pomalu vkrádat alkohol. Manžel pil nejdříve pouze na večírcích, kde se zdálo, že má vše pod kontrolou. Netrvalo dlouho a unaven přicházel i z práce. Posléze se začala stupňovat jeho agresivita vůči ženě. Ta si nejprve neuvědomovala, že se jedná o domácí násilí, a to psychické, fyzické i ekonomické. Situace se vy-hrotila ve chvíli, kdy ji uhodil před dětmi. To bylo pro ni varování, aby situaci okamžitě řešila. 

Helenku jsme ubytovali hned, jak to bylo možné. Co možné nebylo, tak její dojíždění do vzdáleného zaměstnání. Osobním cílem proto bylo najít si vhodnou práci v blízkosti. Lákalo ji zahradničení, ale nevěřila, že se jí přání splní. Sestavily jsme životopis a rozeslaly. A stal se zázrak. Helenka mohla nastoupit do zahradnictví. Byla tak nadšená! Jako poděkování mi přinesla sazeničku. Do naší malé zahrádky jsem ji usadila, aniž bych tušila, o jakou rostlinu se vlastně jedná. 

Dnes má kaštan výšku našeho domu a každoročně bohatou úrodu, takže jsou nadšené děti i lesní zvěř. A na Helenku nemůžu zapomenout – zejména na podzim, kdy mi na hlavu občas spadne bodlinatá koule z našeho kaštanu. Veronika 

Nic není, jak vypadá, aneb moje nejkrásnější profesní zpětná vazba 

Alex již jako školou povinný byl poměrně svéhlavý, dělal si, co chtěl. Ráno odešel z azylového domu a vracel se večer, s matkou ani s námi, sociálními pracovnicemi, kromě pozdravu, nekomunikoval. Do školy chodil – nebyly žádné stížnosti. Ale co dělal celé dny až do večera a o víkendech, bylo velkou záhadou. 

Rodinu jsem dlouho neviděla. Až letos v květnu, kdy mne s přátelským úsměvem pozdravil mladý řidič trolejbusu, do kterého jsem nastoupila. Alex byl úplně jiný, než jsem si ho pamatovala. Vysvětlil mi, že veškerý volný čas po škole trávil jízdou v trolejbusech. Než mohl získat řidičské oprávnění, byl zaměstnán v dílně dopravní společnosti. Kluk, který zdánlivě neměl žádné zájmy, se ve skutečnosti připravoval na svoje budoucí povolání, které teď s pýchou vykonává. Kristýna

Více než rok za ní přijíždějí pečovatelky. Neměnila by

„Manžel mi od narození dětí říkal celý život maminko. Ale víte, jak mne oslovoval, než jsme se vzali? Jitunko,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletá uživatelka. A i když pondělní odpolední setkání mělo být především o ní, její myšlenky se často stočily na letos zesnulého manžela. Loni v prosinci oslavili šedesát let společného života.

„Když jsme se znali sotva tři týdny a o naší známosti ještě nikdo nevěděl, vypravili jsme se na Svatý Hostýn. Ještě jsme se ani nerozhlédli a uviděla nás sousedka. A bylo. Hned to věděli všichni u nás. Celá obec,“ popisuje jednu z veselých vzpomínek paní Jitka. Za půldruhého roku byla svatba. Aby mohl z vojny bratr domů, její termín stanovili na 23. prosince. Zůstal díky tomu s rodinou o Vánocích celé tři dny. To bylo opravdové nadšení.

„Ale to už je dávno,“ zamyslí se paní Jitka, která má jedno pravnouče a osm vnoučat. Nejen roky přibyly. Bolesti nohou, které od jara zlobí stále více, jí už nedovolí ani pečovat o milované pivoňky a růže, jako dříve. Proto častěji sleduje televizi, mezi oblíbené stanice patří slovenský LUX a české Noe. Ráda se podívá na historické dokumenty, filmy jako je Vojna a mír má skutečně ráda. Také luští křížovky, vzpomíná na knihy, které přečetla. Nejraději brala do rukou ty od Jindřicha Šimona Baara, v knihovně nechyběla Božena Němcová. A když je jí lépe, přesune se díky vysokému chodítku do kuchyně a s radostí upeče koláč, aby pak pohostila všechny, kdo jsou jí oporou – rodinu i pečovatelky. 

Ty za manželi začaly docházet před více než rokem. Paní po operaci krčku byla ležící, pomoc potřeboval i její manžel. U obou to byla primárně osobní hygiena. „Manžel se nerad holil, ale kvůli pečovatelkám se nechal umluvit,“ směje se paní Jitka. Sama ví, že práce pečovatelek je náročná. I když léta byla skladovou účetní, před starobním důchodem pracovala pět let jako sanitářka v pobytovém zařízení po seniory. „S holkama jsem spokojená. Nic bych neměnila. Když tady pracují, je i legrace. Povídáme si, smějeme se, dokonce někdy vykládáme vtipy,“ říká paní Jitka. A co by jim popřála? „Hlavně zdraví.“ Pavla

Setkání se soudržnou a podporující rodinou nás vždy povzbudí

Mezi mé první pacienty, za nimiž jsem po svém nástupu do terénní domácí péče zajížděla, byla paní Helena. V tom čase ještě zdravotní a pečovatelská služba byla jedno středisko, jedna služba, kde často zdravotní sestry byly zároveň pečovatelkami. Čas naší společné cesty s pacienty je někdy velmi krátký, často se potkáváme i roky. Za paní Helenou jsme docházely s kolegyněmi několik měsíců. Nejdříve jsme ji navštěvovaly jednou denně, kdy její situace vyžadovala pomoc při přípravě a po-dání léků, postupně, když se přidaly otoky nohou, tak také každodenní ranní bandáže. Se zhoršujícím se stavem byly návštěvy intenzivnější. Nejen naše. Podpora rodiny zde byla opravdu výrazná. Nejčastější kontakt jsme měly s dcerou Helenkou, která u své maminky trávila hodiny. Vnímaly jsme její lásku k ní. Starala se o ni citlivě, s respektem, pokorou. Až do konce. 

Čas plynul, z původní ošetřovatelské a pečovatelské služby se stala dvě samostatná střediska, kde byla jasně oddělená činnost. V našem případě jde už pouze o zdravotní péči. To ale neznamená, že by se pečovatelské úkony vytratily. Jen už je vykonává samostatná pečovatelská služba, s níž se u pacientů doplňujeme. I když šlo tehdy pro nás o výraznou změnu, pro pacienty nikoliv. 

Když jsme před rokem obdržely žádost o naši službu, nebylo nám jméno ani adresa neznámé – přesně jsme věděly, s kým se budeme nějaký čas potkávat. Paní Helenka, aby nemusela dojíždět do odborné zdravotní ambulance, či být opakovaně krátkodobě hospitalizována, potřebovala naši službu. Její onkologické onemocnění na ústupu nebylo. Naopak. Možná by se dalo říci, že situace se opakovala. I u paní Helenky se intenzita našich návštěv zvyšovala. Mimo ošetřování tzv. nefrostomie, která paní Helenku občas ´zlobila´ a bylo třeba ošetřovat pečlivě její okolí, se začaly přidávat slabost a bolesti, na které jí byly postupně ordinovány analgetika v injekční formě, při zhoršování schopnosti příjmu tekutin i rehydratační infuze. I tady jsme vnímaly až andělský přístup jejího manžela, dcery a syna. Model soudržné a podporující rodiny se opakoval. Až do konce. Soňa